Son of SlaviaSon of Slavia
Karel Jaromír Erben · Kytice · 1853

Vodník

Vodník je balada Karla Jaromíra Erbena ze sbírky Kytice (1853). Dívka navzdory matčině zlému snu jde prát k jezeru, voda ji stáhne a vodník si ji vezme za ženu. Když se k němu z návštěvy u matky nevrátí, pomstí se na jejich vlastním dítěti.

Celý text baladyPoslechněte si epickou verzi

Obsah balady Vodník

I. Podvečer sedí vodník na topole nad jezerem a za svitu měsíce si šije: botičky, kabátek, zelené šaty a rudé botky. „Dnes je čtvrtek, zejtra pátek“, zpívá si, „zejtra moje svatba bude.“

II. Ráno se dívka chystá k jezeru vyprat šátečky. Matka ji prosí, ať nechodí: měla zlý sen a pátek je nešťastný den. Dceru to ale k vodě táhne. Sotva namočí první šáteček, prolomí se pod ní lávka a hlubina se nad ní zavře. Na topole zatleská zelený mužík.

III. Pod vodou je z dívky vodníkova žena a chová jeho dítě, jedinou radost v jezeře. Když dítěti zpívá, jak ji vodník polapil, vodník se rozhněvá a hrozí, že z ní udělá rybu jako z mnohých jiných. Nakonec jí dovolí navštívit matku, ale s podmínkami: nikoho neobejme a vrátí se do klekání. Dítě zůstane v jezeře jako záruka.

IV. Dcera matku obejme a matka ji zpět nepustí. Vodník buší na dveře třikrát: při klekání, o půlnoci a za svítání, kdy volá, že dítě pláče. Matka odpoví, ať dítě přinese na práh. Nad jezerem se strhne bouře, nářek dítěte náhle utichne a pode dveřmi se objeví krev: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.

Rozbor

Vodník patří do sbírky Kytice, jediné původní knihy, kterou Erben vydal. V jejím uspořádání o třinácti básních tvoří pár s Polednicí: v obou zasahují do lidského života nadpřirozené bytosti. Jako v celé Kytici hraje hlavní roli vztah matky a dítěte a otázka viny a trestu, který bývá nepřiměřeně krutý.

Erben stavěl na ději: hodně dialogů, úsporný jazyk a baladická zkratka vytvářejí rychlý spád a napětí. Časté jsou opakování a refrény („sviť, měsíčku, sviť“, „nechoď, dceruško, k vodě ven“) a zvukomalba, nejslavněji vodníkovo bušení na dveře:

Když klekání odzvonili, buch buch! venku na dvéře: „Pojď již domů, ženo moje, nemám ještě večeře.“

Erbenovo poznamenání

K baladám Kytice připojil Erben poznámky o původu pověstí. K Vodníkovi napsal, že „všecky báječné bytosti vodní, podlé pověstí slovanských i jiných národů, jistý ráz ukrutnosti na sobě mívají, takže když na člověku pomstiti se nemohou, i na svém vlastním rodu pomstu svou vylévají“. Podobnou pověst o vodníkovi, uvedenou v národní písni, podle něj mají Lužičané.

Vysvětluje i detaily: vodník si prý v noci na topolu u vody šije botky a zpívá „sviť měsíčku sviť“; mezi lidmi se pozná podle toho, že mu vždy ze šatu z levé strany kape; bubliny stoupající ze dna rybníků daly vzniknout pověsti, že pod poklopenými hrnečky chová duše utopených; a on i jeho děti mají zelené vlasy.

Vodník v lidové víře

Mimo Erbenovu baladu je vodník postava české lidové víry, mužík rybníků, mlýnů a řek, jinak také hastrman (z německého Wassermann). Josef Jungmann ho popsal jako malého mužíka v zeleném oděvu a se zelenými vlasy, kterému z levého cípu kabátu vždy kape voda; vábí děti na hračky ukázané ve vodě a rád sedává ve vrbách. Na levou stranu kabátu, ze které prosakuje voda, nezávisle upozorňuje i Jan Máchal.

Duše utopených podle české víry schovává pod poklopenými hrnečky. Tento motiv je západoslovanský: ruský vodjanoj si z duší utopených dělá sluhy. Antonín Dvořák dal vodníkovi hlas nejen v symfonické básni podle Erbena, ale i v opeře Rusalka.

Karel Jaromír Erben

Karel Jaromír Erben se narodil 7. listopadu 1811 v Miletíně a zemřel 21. listopadu 1870 v Praze. Byl historik, právník, archivář, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek, představitel romantismu a jedna z významných osobností národního obrození. Od roku 1851 byl archivářem města Prahy. Ve studijních letech se stýkal s Karlem Hynkem Máchou.

Sbírku Kytice z pověstí národních poprvé vydal pražský nakladatel Jaroslav Pospíšil v roce 1853 s dvanácti básněmi; druhé vydání z roku 1861 rozšířila balada Lilie na třináct.

Vodník (celý text)

I

Na topole nad jezerem seděl vodník podvečerem: „Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky do sucha i do vodičky: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek - šiju, šiju si kabátek: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé, zejtra moje svatba bude: sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije niť.“

II

Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: „Půjdu, matičko, k jezeru, šátečky sobě vyperu.“

„Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechoď, dceruško, k vodě ven.“ -

Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. -

První šáteček namočila - tu se s ní lávka prolomila, a po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podle skal zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely truchlivy jsou ty vodní kraje, kde si v trávě pod leknínem rybka s rybkou hraje.

Tu slunéčko nezahřívá, větřík nezavěje: chladno, ticho - jako žel v srdci bez naděje.

Nevesely truchlivy jsou ty kraje vodní; v poloutmě a v polousvětle mine tu den po dni.

Dvůr vodníkův prostranný, bohatství v něm dosti; však bezděky jen se v něm zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou bránu jeho vkročí, sotva ho kdy uhlédají jeho milých oči.

Vodník sedí mezi vraty, spravuje své sítě a ženuška jeho mladá chová malé dítě.

„Hajej, dadej, mé děťátko, můj bezděčný synu! Ty se na mne usmíváš, já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš ke mně ručky obě; a já bych se radš viděla tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem u černého kříže, aby má matička zlatá měla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj, můj malý vodníčku! Kterak nemám vzpomínati smutná na matičku?

Starala se ubohá, komu vdá mne, komu, však ani se nenadálá, vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již, ale byly chyby: starosvati - černí raci, a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj! mokře chodí v suše a ve vodě pod hrnečky střádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčku s zelenými vlásky! Nevdala se tvá matička ve příbytek lásky.

Obluzena, polapena v ošemetné sítě, nemá žádné zde radosti leč tebe, mé dítě!“ -

„Co to zpíváš, ženo má? Nechci toho zpěvu! Tvoje píseň proklatá popouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má! V těle žluč mi kyne: sic učiním rybou tebe jako mnohé jiné!“ -

„Nehněvej se, nehněvej, vodníku, můj muži! Neměj za zlé rozdrcené, zahozené růži.

Mladosti mé jarý štěp přelomil jsi v půli; a nic jsi mi po tu dobu neučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila, přimlouvala sladce, bys mi na čas, na kratičký, dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila v slzí toku mnohém, bych jí ještě naposledy mohla dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila, na kolena klekla; ale kůra srdce tvého ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej, vodníku, můj pane, anebo se rozhněvej, co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti, abych byla němá, učiň mne radš kamenem, jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenem bez mysli a citu, by mi věčně žel nebylo slunečního svitu!“ -

„Rád bych, ženo, rád bych já věřil tvému slovu; ale rybka v šírém moři - kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já k matce tvojí chůze; ale liché mysli ženské obávám se tuze!

Nuže - dovolím ti já, dovolím ti z důli; však poroučím, ať mi věrně splníš moji vůli.

Neobjímej matky své, ani duše jiné; sic pozemská tvoje láska s nezemskou se mine.

Neobjímej nikoho z rána do večera; před klekáním pak se zase vrátíš do jezera.

Od klekání do klekání dávám lhůtu tobě; avšak mi tu na jistotu zůstavíš to robě.“

IV

Jaké, jaké by to bylo bez slunéčka podletí? Jaké bylo by shledání bez vroucího objetí?

A když dcera v dlouhém čase matku svou obejme zase, aj, kdo může za zlé míti laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší s matkou žena z jezera: „Sbohem, má matičko zlatá! Ach, bojím se večera!“ - “Neboj se, má duše drahá, nic se neboj toho vraha; nedopustím, by tě v moci měla vodní příšera!“ -

Přišel večer. - Muž zelený chodí venku po dvoře; dvéře klínem zastrčeny, matka s dcerou v komoře. „Neboj se, má drahá duše, nic ti neuškodí v suše, vrah jezerní nemá k tobě žádné moci nahoře.“ -

Když klekání odzvonili, buch buch! venku na dvéře: „Pojď již domů, ženo moje, nemám ještě večeře.“ - „Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, a co dřív jsi večeříval, večeř zase v jezeře!“ -

O půlnoci buch buch! zase na ty dvéře zpukřelé: „Pojď již domů, ženo moje, pojď mi ustlat postele.“ - „Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, a kdo tobě prve stlával, ať ti zase ustele!“ -

A potřetí buch buch! zase, když se šeřil ranní svit: „Pojď již domů, ženo moje, dítě pláče, dej mu pít!“ „Ach matičko, muka, muka - pro děťátko srdce puká! Matko má, matičko zlatá, nech mne, nech mne zase jít!“ -

„Nikam nechoď, dcero moje, zradu kuje vodní vrah; ač že péči máš o dítě, mně o tebe větší strach. Vari, vrahu, do jezera, nikam nesmí moje dcera; a pláče-li tvé děťátko, přines je sem na náš práh.“

Na jezeře bouře hučí, v bouři dítě naříká; nářek ostře bodá v duši, potom náhle zaniká. „Ach matičko, běda, běda, tím pláčem mi krev usedá; matko má, matičko zlatá, strachuji se vodníka!“ -

Něco padlo. - Pode dveřmi mok se jeví - krvavý; a když stará otevřela, kdo leknutí vypraví! Dvě věci tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.

Text podle Wikizdrojů. Dílo je volné (autor zemřel v roce 1870). Pomlčky jsou vysázeny jako spojovníky.

Časté otázky

Kdo napsal baladu Vodník?
Karel Jaromír Erben (1811 až 1870), český básník, historik, archivář a sběratel lidových písní a pohádek. Vodník je součástí jeho sbírky Kytice.
Kdy vyšel Vodník?
Ve sbírce Kytice z pověstí národních, kterou poprvé vydal pražský nakladatel Jaroslav Pospíšil v roce 1853.
O čem je balada Vodník?
Dívka navzdory matčině zlému snu jde prát k jezeru, voda ji stáhne a vodník si ji vezme za ženu. Smí navštívit matku, ale dítě musí zůstat v jezeře. Matka ji zpět nepustí a vodník se pomstí na dítěti.
Jaký literární druh a žánr je Vodník?
Lyrickoepická balada. Erben sám slovo balada nikdy nepoužíval, ale básně Kytice se jako balady běžně označují. Vychází z lidové slovanské tradice.
Kolik částí má Vodník?
Čtyři. V první vodník šije na topole svatební šaty, ve druhé se utopí dívka, ve třetí žije jako vodníkova žena a prosí o návštěvu u matky, ve čtvrté se vodník mstí.
Kdo zhudebnil Vodníka?
Antonín Dvořák, který podle balady složil v roce 1896 symfonickou báseň Vodník, op. 107. Melodram Vodník složil také Zdeněk Fibich.

Zdroje